Již v předminulém volebním období schválilo zastupitelstvo města prvý ze tří kroků změny územního plánu v oblasti Hostína a tím pootevřelo cestu k tomu, aby se zde mohl nějaký investiční záměr vůbec realizovat.

Nové zastupitelstvo města, které zahájilo svoji činnost ve volebním období 2006 – 2010 tento záměr podpořilo tím, že v prosinci roku 2006 odsouhlasilo krok druhý. Teprve na základě této skutečnosti zakoupila pozemky investiční společnost MEI a započala spolupráce mezi tímto developerem a městem, která vyvrcholila schválením „smlouvy o spolupráci“ mezi městem a investorem a schválením třetího a posledního kroku změny územního plánu zastupitelstvem města dne 17. dubna 2008.

Hlasovací „skore“ však nebylo 8:7, jak někteří dezinformují, nýbrž 8:5, neboť dva zastupitelé se hlasování zdrželi.

Následovalo několik seminářů pro občany i zastupitele, na kterých byli přítomní podrobně seznamováni s investičním záměrem společnosti MEI; hlavní podstatou nové výstavby na Hostíně je to, že se nejedná o výstavbu „suburbánní“, nýbrž urbanistickou. V tom se zcela zásadně liší od toho, co se dělo v severních oblastech našeho města – a co se praktikuje v okolí Úval.

Dne 22. května 2008 pak zastupitelstvo schválilo i urbanistickou „územní studii“, podle níž se bude výstavba v oblasti Hostína dále řídit.

Téměř o rok později, v březnu 2009 schválilo zastupitelstvo města další krok: změnu územního plánu za budoucí přeložkou silnice I/12. I tento krok vyvolal četné diskuze, byl však již jen logickým pokračováním kroků předchozích. Změnu územního plánu „za přeložkou“ schválilo zastupitelstvo ještě přesvědčivějším poměrem hlasů: 9:5 (jeden ze zastupitelů se zasedání nezúčastnil).

Položme si však otázku co by se stalo, kdyby vše dopadlo opačně. Pomiňme nyní všechna pozitiva a negativa, která sebou výstavba přinese a zamysleme se nad tím, co by následovalo, kdyby zastupitelstvo změnu územního plánu a smlouvu s investorem v dubnu 2008 neschválilo. Důsledky by se projevily hned v mnoha rovinách:

1) Reakce investora. Město by se pravděpodobně muselo soudně bránit žalobě o zmaření investic, neboť společnost MEI zakoupila pozemky v oblasti Hostína až po té, kdy zastupitelstvo v prosinci 2006 odsouhlasilo druhý krok změny územního plánu. Soudní řízení by bylo jistě finančně velmi zatěžující, ať by již nakonec dopadlo jakkoli. Je nutné připomenout, že prvý krok ke změně územního plánu podporující výstavbu na Hostíně byl učiněn již ve volebním období 2002 – 2006.

2) Pověst města. Úvaly by se staly zónou,  které se by se slušní investoři vyhýbali jakožto prostoru rizikovému.

3) Osud pozemků.  Investor by pozemky rozprodal – je pravděpodobné, že by se zájemci rekrutovali především z řad „zlatokopů“, existovalo by ovšem i riziko, že se lukrativní pozemky v bezprostřední blízkosti Prahy dostanou do rukou imigrantů a v Úvalech vznikne cizojazyčná enkláva.

4) Urbanismus. Je nanejvýš pravděpodobné, že by se již neopakovala situace, kdy je investor ochoten stavět na základě kvalitní urbanistické studie; pravděpodobnější by byl vznik suburbánní „sídelní kaše“.

 5) Závora. Město by se pravděpodobně v sebeobraně uchýlilo k vydání „stavební uzávěry“ na danou oblast; bylo by však jen otázkou času, kdy – kdo a za jakých podmínek „závoru“ odstraní. Riziko korupce by bylo obrovské.

6) Finanční ztráta. Město by utrpělo finanční ztrátu skládající se z následujících složek:

  • nulový příspěvek od investora výstavby v Hostíně (ztráta cca 80 mil.Kč),
  • nulové příspěvky od investorů v jiných oblastech města, neboť výstavbě kdekoli v intravilánu města již musí předcházet rekonstrukce a dostavba technické infrastruktury; vzhledem k nemožnosti získat finanční prostředky od dalších investorů „najednou a předem“ – a tím nemožnosti „předbudovat“ infrastrukturu by bylo nutné položit stavební uzávěru na všechny lokality ve městě (ztráta cca 100 mil.Kč),
  •  jen minimální navýšení rozpočtu díky stagnaci počtu obyvatel (ztráta cca 35  mil. Kč ročně),
  • zcela minimální využití dotačních titulů z důvodu neschopnosti spolufinancování  (ztráta cca 300 – 700 mil. Kč).

7) Skanzenifikace. Vzhledem k zadluženosti města a výše uvedeným ztrátám by nemohlo dojít k zásadnějším změnám jeho vzhledu; naopak – problémy s komunikacemi a další faktory, které občanům sužují  život by nemohly být řešeny. Taktéž rozvoj služeb by byl zcela minimální, neboť by přetrvával současný stav, kdy jsou „dováženy“ z Prahy.

8) Stavební uzávěr na celé Úvaly.  Dalším velmi negativním důsledkem by bylo zastavení jakékoli výstavby ve městě z důvodu nedostatečné vodohospodářské infrastruktury – konkrétně díky nízkému tlaku vody, nedostatečné síti kanalizace a nedostatečné kapacitě ČOV. Požadavek na zastavení veškeré výstavby vznesl provozovatel naší vodohospodářské sítě (VaK Mladá Boleslav) již na počátku roku 2008.

9) Kolaps systému odvozu odpadních vod. Díky nedostatečně rychlému rozšiřování kapacity splaškové kanalizace by se opakovaly stavy známé z léta 2007, kdy ČOV nepřijímala odpadní vody. Majitelé jímek by byli trvale nuceni vydávat za odvoz do vzdálených ČOVvysoké finanční částky.

10) Ohrožení povrchových vod a povodně. Nedostatek finančních prostředků by vedl i k neschopnosti zbudovat ochranu před náplavovými dešti, k ohrožení soustavy rybníků a koupaliště a zhoršení bezpečnostní situace při záplavových deštích.

11) Vyčerpání zbytku finančních rezerv. Díky nemožnosti rekonstruovat infrastrukturu by dříve nebo později docházelo k havarijním stavům, což dokazuje i pasportizace provedená v rámci vytvoření Integrovaného plánu rozvoje; tato pasportizace odhalila vnitřní dluh na infrastruktuře ve výši kolem tři čtvrti miliardy Kč. Finanční otázka řešení havarijních stavů je plně v kompetenci města.

12) Konzervace nežádoucí dopravní situace. Díky nedostatku finančních prostředků by se město nemohlo podílet na kofinancování rekonstrukce prostoru u nádraží i v jiných lokalitách – zátěž by však, díky výstavbě v okolních obcích dále vzrůstala.

13) Ztráta pozice v mikroregionu. Úvaly by mohly ztratit vedoucí pozici v oblasti na východ od Prahy; zejména by se mohly stát „přívěskem“ rozvíjejícího se Škvorce.  Absolutní nedostatek finančních prostředků na rozvoj sportu, kultury a zájmovou činnost všeho typu.

 14)  Zhoršující se sociální struktura. Ke zhoršení by došlo jednak ve smyslu demografickém (došlo by ke stárnutí a ke zvýšeným nárokům na sociální systém), jednak ve smyslu kvalitativním – nežádoucí stav, kdy naše město slouží jako ubytovna sezónních nekvalifikovaných pracovních sil, by se prohluboval.

15) Vzestup kriminality. Výše uvedené důvody by směřovaly k prohlubování stavu, kdy se Úvaly považují za „noclehárnu Prahy“; charakter skanzenifikovaného města by přímo sváděl k tomu, aby se v Úvalech budovaly primitivní ubytovací kapacity pro sezónní dělníky – a aby se ve městě zvyšoval počet ilegálních imigrantů. Tyto okolnosti by vedly k postupnému, plíživému, ale nezadržitelnému vzestupu kriminality. O městské policii, jejíž vznik se právě připravuje, by jistě nemohlo být ani řeči.

Co konstatovat závěrem?

Snad to, že dnes, po pěti letech od schválení výstavby na Hostíně, si mnohé z výše uvedených patnácti bodů přestáváme uvědomovat; že bereme jako samozřejmost současný „rozmach“ Úval a jeho vymaňování ze socialistické – a postsocialistické letargie. Že nevnímáme, jak se postupně rozvíjí obchod a služby na základě zvýšené poptávky při zvýšeném počtu obyvatel. Jak se (bohužel jen pomalu) mění poměr mezi „dovozem a vývozem“; i v komunální sféře totiž platí základní ekonomické pravidlo, že pokud převládá dovoz nad vývozem, město chudne. Ale o tom snad až v jiném článku …

 

V „prstenci“ kolem Prahy, kam se přistěhovalo mnoho mladých rodin není optimální ani počet míst v základních i mateřských školách. Nabízí se, samozřejmě, otázka, proč se vlastně tak intenzivně staví, když pokulhává dostavba doprovodné sociální infrastruktury. Odpověď možná leckoho neuspokojí, ale pravdou je, že se výstavba a další rozvoj prostě zastavit nedají. Město nelze dlouhodobě „zakonzervovat“; výstavbu však lze ovlivňovat v zájmu města jako celku. A to se v Úvalech, bohužel, až do roku 2006 (kdy se do vedení města dostala ODS), nedělo. Například celé rozsáhlé partie severních částí města jsou bez jakéhokoli sociálního zázemí, často dokonce bez zázemí technického (komunikace, veřejné osvětlení a podobně). Přitom požadavky na vznik sociální i technické infrastruktury mohly být včleněny do podmínek výstavby ve fázi zastavovacích studií a měly se promítnout do územních rozhodnutí a stavebních povolení. A současně mohli být developeři zavázáni poskytnout městu investiční příspěvky na infrastrukturu. Například developer výstavby na Hostíně poskytl městu více než 80 milionů Kč a zároveň je smluvně zavázán výstavbou dvou mateřských školek, z nichž jedna má být spojena s prostory pro prvý stupeň ZŠ.

Finanční prostředky, které město takto „utržilo“ jsou používány na spolufinancování investičních akcí, jejichž výše se dnes již dotýká částky 600 milionů Kč; bez příspěvků developerů by byla tato částka mnohem nižší …

Problematikou školství v „prstenci“ se již dlouhodobě zabývá sdružení starostů „postižených“ obcí; prosadit zvýšené investiční dotace do „prstence“ se však nepodařilo. Nicméně – Úvaly jsou v tomto smyslu určitou výjimkou, neboť obdržely několik vydatných „injekcí“ z ministerstva financí a z regionálního operačního programu (ROP). V období 2006 až 2012 bylo tedy možné investovat do základní školy cca 62 milionů Kč (nová fasáda, rekonstrukce stravovacího provozu, nástavba) a do mateřské školky Kollárova cca 22 milionů (nový pavilon, rekonstrukce sociálního zařízení).

Kapacita základní školy se navýšila o 70 míst na celkový počet 750, kapacita školní družiny o 30 míst na celkových 270 míst. Kapacita mateřské školky Kollárova byla navýšena o 52 míst na celkový počet 182 (45 míst v novém pavilonu, 12 míst navýšením počtu dětí ve třídách).  Přesto se ozývají kritické hlasy Jaktože (viz příspěvek o „Jaktožovi“ výše). Nezbývá než namítnout, že se jedná o problém historický, a že ODS a její koaliční partneři učinili v letech 2006 až 2012 pro nápravu stavu naprosto vše, co mohlo býti učiněno, více toho dosáhnout prostě nešlo …

Jsme kritizováni i za to, že jsme z důvodu navýšení kapacity ZŠ vypověděli smlouvu Speciální škole, i když to není tak docela pravda, neboť součástí základní školy zústávají speciální třídy se stejnými pedagogy i stejným technickým zázemím.

Kapacita mateřských škol se v Úvalech sice rozšířila, přesto ještě nebylo možné odstranit „kriteria pro přijímání“, která omezovala přijetí některých tříletých dětí. Hodně diskutovaným kriteriem bylo přijetí dětí, jejichž rodiče jsou na mateřské dovolené. Samotní rodiče se v tomto smyslu rozdělili na dvě skupiny: na ty, kteří zastávají názor, že se jednám o diskriminaci těchto dětí – a mnozí se v tomto smyslu odvolávají i na Ústavu ČR – a na ty, kteří jsou názoru zcela opačného. Rada města, a posléze zastupitelstvo, se přiklonily k názoru, že je v současné chvíli potřeba vyhovět především těm rodičům, kteří potřebují umístit dítě ve věku 3 roky do MŠ z toho důvodu, že potřebují nastoupit do zaměstnání. Zároveň však doporučily navýšit počet „bodů“ pro případy „sociálně citlivé“. Nyní je na ředitelkách MŠ, zda-li se budou danými kritérii řídit. Povinnost zajistit místo v MŠ je pouze pro děti předškolního věku. Ano, žádný systém kritérií není spravedlivý a je jen určitou náhražkou nedostatečného počtu míst.

Opakujeme však, že činíme vše, co je v našich silách, aby se tato situace změnila.

Nejnovější investice do školství v Úvalech: Rekonstrukce stravovacího komplexu